Jiří Hejlek: Falešní proroci vědy
Když se zamýšlíme nad výtvorem ideologické hlouposti, jíž se říká Green Deal, pak první, co nás napadne, je konstatování, že odporuje zdravému rozumu. Pak ale přijde druhá myšlenka (aspoň by přijít měla), že tak jednoduché to není. Co to vlastně ten zdravý rozum je? A je opravdu zdravý? Nebudu se zde pouštět do příslušných zkoumání a pouze tvrdím, že to, čemu ona hloupost odporuje, je intelektuální intuice, tj. schopnost skutečně myslet, nejen pouze přízemně, tzv. logicky usuzovat. Viníkem toho, že tuto lidskou schopnost v praxi přehlížíme a nedoceňujeme a v teorii nereflektujeme, je zhruba tři až čtyři sta let panující způsob myšlení, který zrodilo osvícenství. U kořene všech současných problémů a krizí je právě osvícenství a s ním spojený empirismus. Tak je tomu i s Green Dealem, a to ve trojím ohledu.
Než stručně proberu ony tři aspekty našeho problému, vysvětlím ve zjednodušeném podání, jak došlo k tomu, že se opomíjí důležitý pramen poznání, jímž je skutečné myšlení, intelektuální intuice. Filosof Jan Patočka se tímto problémem zabýval ve studii s názvem „Dvojí rozum a příroda v německém osvícenství“. Z ní cituji: „Tak vznikly dva pojmy: rozumu intuitivního a diskursivního… Diskursivní rozum je při tom jen prostředek …, jímž se dospívá k intuici, a pochopit jej možno pouze za předpokladu rozumu intuitivního, rozumu dosahujícího samé podstaty světa.“ Diskursivní, analytický rozum, tzn. racionalita, je jako oheň: výborný sluha, ale špatný pán. Jakmile osvícenci začali ignorovat vyšší intelekt, racionalita si osvojila nepřiměřený nárok na vládu nad člověkem. Poněvadž však potřebuje ke svému fungování vnější impulsy a teoreticky jí je intuitivní intelekt neposkytuje, zbývají jako chatrný dodavatel impulsů vnější smysly, dnes vyzbrojené technickými zařízeními. Ve skutečnosti je to nadále intuitivní intelekt, co přivádí vědce k důležitým poznatkům a těm nejlepším vědeckým teoriím; jen si toho nejsou vědomi.
Tím jsme se dostali rovnou k prvnímu aspektu problému. Vědecké poznání je velmi omezené. Odpojeno od intelektu, který umožňoval chápat jevy v souvislostech, může poskytovat jen dílčí konstrukce a modely, jež vydává za skutečnost samu. Přesto se domnívá, že se nějak přibližuje „pravdě“. Pravdy však racionálně nikdy nelze dosáhnout. Souvisí to s tím, že věda je podřízena technice, jejíž čistě účelový charakter nemá s pravdou co dělat. V tomto světle je tedy nutno pohlížet na situaci vědy v naší době. Je třeba, aby veřejnost pochopila, že se jí v případě Green Dealu nehlásá nějaká „pravda“ podložená tzv. fakty. Nemám zde prostor pro osvětlení toho, co to „fakt“ vlastně je. Spokojme se pouhým nahlédnutím, že fakt není nějakou jednoznačnou daností, nýbrž něčím, co je výsledkem určité konstrukce a podléhá co do smyslu společně s tím předložené interpretaci. Fakt nemůžeme od interpretace oddělit. To, co bylo v posledních větách řečeno, by si měli uvědomit všichni účastníci podobných diskusí.
A takových diskusí nás zřejmě čeká hodně. Proč? Jsme u druhého, nejdůležitějšího aspektu záležitosti zvané Green Deal souvisejícím s osvíceneckým způsobem myšlení. Tak jako potlačení intuitivního intelektu vedlo k neoprávněnému nároku čiré racionality na pravdu, znamenalo vyhnání křesťanství z veřejného civilizačního prostoru nutnost vynalézat nové a nové náhražkové prostředky k rozlišování dobra a zla. Jako první se nabízelo „náboženství“ humanismu, které u nás známe v podání T. G. Masaryka. Když bylo zřejmé, že člověk a jeho lidskost neustále selhává, objevily se kolektivistické ideologie v čele s komunismem, přičemž humanismus v nějaké podobě zůstával jejich součástí. Všechny ideologie měly jedno společné: oháněly se vědeckým světovým názorem. Věda si tak nárokovala nejen vlastnictví pravdy, ale též statut rozhodce v záležitostech dobra a zla. Mělo by to být jasné, když si uvědomíme rozdrobenost vědy na různé obory, jež se zase drobí na jednotlivé výzkumy. Vědec a filosof vědy Paul Feyerabend napsal: „Shrneme-li to: neexistuje žádný ´vědecký světový názor´, tak jako neexistuje žádná jednotná činnost zvaná ´věda´- snad jen v myslích metafyziků, učitelů a politiků.“ Tentýž myslitel mimo jiné poukazoval na blízkou příbuznost vědecké a umělecké inspirace, protože věděl, že velké vědecké nápady nemají původ racionální nýbrž intuitivní, jak jsem uvedl výše.
Chápání vědy jako tvůrce etiky se objevilo na začátku 2. poloviny 19. století. Díky pozitivistické filosofii, jež byla přímým předchůdcem současného nejrozšířenějšího filosofického směru, hlavně v anglosaském prostředí pěstované analytické filosofie, získal vědecký světový názor ráz nového náboženství. Vědecké teorie tak začaly fungovat jako dogmata. V pokleslé, populární formě se stávaly jakousi lidovou vírou. Dnes má například tato naivní lidová víra ve vědu podobu vědeckotechnických fantazií, a to od románů, filmů a komiksů až po dänikenovské nesmysly o mimozemšťanech. Ve své vyšší formě se vědecké teorie občas staly jakousi oficiální ideologií určitého režimu.
Pro srovnání s Green Dealem uvedu asi nejznámější příklad z 20. století – nacismus. Současná podoba osvícenské ideologie nám vnucuje představu, že rasové teorie používané nacistickou ideologií byly pavědecké. To je ovšem jen propaganda. Zdrojem rasové teorie je dnes obdivovaný Charles Darwin. Jeho bratrancem byl Francis Galton, všestranný vědec a vynálezce; v matematické statistice zavedl korelační koeficient. Vytvořil také eugeniku, tj. vědu o biologickém vyšlechtění člověka, lépe řečeno lidské rasy. Jeho myšlenky se rychle ujaly zejména v anglickém a americkém prostředí. Rok po jeho smrti, v roce 1912 se konal první eugenický kongres, jehož viceprezidentem nebyl nikdo jiný než Winston Churchill. To jsou počátky vědeckého rasismu – v Anglii a pod politickou záštitou Churchilla, nikoliv v Německu pod záštitou nějakého Hitlerova staršího souputníka. Tehdy šlo o velmi progresivní vědeckou teorii, vždyť ji oficiálně odsoudila sama katolická církev! Další Angličan Houston Stewart Chamberlain dokonal přechod od eugenické teorie k teorii rasové.
Z tohoto příběhu plyne několik poučení. Za prvé žádnou vědeckou teorii nesmíme učinit základem jakékoliv, byť ušlechtile vyhlížející ideologie. Zde je srovnání s Green Dealem, stejně jako s covidovým šílenstvím, nabíledni. Vyvodíme-li z vědecké teorie praktické důsledky, může nastat katastrofa. Za druhé každá vědecká teorie je dříve nebo později nahrazena jinou, případně je alespoň korigována. To by se zase dalo demonstrovat na Lysenkových teoriích v SSSR. Stalinský Ukrajinec Trofim Lysenko (ukrajinsky Trochim Lisenko) vycházel z evoluční teorie Jeana Baptista Lamarcka a popíral Mendelovu teorii. Vědci z opačného tábora však prosadili své paradigma. Ideologicky motivované nadšení nemusí vždy dlouho vydržet. Lysenko svou teorii přežil a to bude zřejmě i osud tvůrců Green Dealu. Za třetí je mocensky podporovaná „vědecká“ ideologie účinná jen po dobu trvání stability jejích mocenských opor. Ty mohou být smeteny dějinami nebo svou podporu přestanou poskytovat, čehož jsme u Green Dealu svědky v současné době. Při tomto optimismu si dávejme pozor na čtvrté poučení. Ti, kteří rozjeli šíření vědecky vypadající teorie, se po jejím krachu budou rychle snažit hodit vinu na někoho jiného. Mocná britská propaganda proti sobě staví zlé rasistické nacisty a dobré britské a americké liberály. Kdopak to asi „schytá“ po selhání Green Dealu?
Jakmile se věda stala ideologií a náhražkovým náboženstvím, má to další zajímavý důsledek. Náboženství mají své hlasatele a své proroky. Ale ne každý, kdo šíří nějaké přesvědčení a snaží se je podpořit určitými vizemi, je pravým prorokem. Podle Nového zákona se v křesťanství dají rozeznat podle toho, zda nesou plody dobré, nebo špatné. V osvícenské době nesou dobré plody vědci, kteří se drží svého poslání a skromně slouží svými znalostmi lidem. Proti nim povstávají proroci falešní, ať už jde o vědce, nebo o popularizátory vědy, či dokonce o politiky. Několik jsme poznali: Daltona, H. S. Chamberlaina, Churchilla, Hitlera, Lysenka a nyní Ursulu von der Leyenovou.
Věda byla a je používána v osvícensky orientovaných politických systémech (včetně nacismu a komunismu) jako mocenský nástroj manipulace obyvatelstva, který má díky rezonanci, kterou umožňuje lidová víra ve vědu, rozsáhlé možnosti působení. Jedinou protizbraní je svobodná veřejná diskuse odborníků zastávajících různé názory, na jejímž základě budou rozhodovat občané. Paul Feyerabend to vyjádřil výstižně: „V demokracii tedy místní obyvatelstvo nejen bude, nýbrž BY MĚLO používat vědu způsoby pro ni nejvhodnějšími. Námitka, že občané nejsou experty na posuzování vědeckých záležitostí, přehlíží, že důležité problémy se často nacházejí na hranicích různých věd, takže vědci v těchto vědách rovněž nemají potřebné expertízy. Navíc pochybné případy vždy produkují experty pro jednu stranu, experty pro druhou stranu a experty mezi oběma stranami.“
Vědecké teorie nerozlišují mezi dobrem a zlem, a proto nemohou fungovat jako návody k jednání. A také nejsou samy o sobě ani dobré, ani zlé. Teprve na jejich základě zkonstruovaná technika se může stát nástrojem pro uskutečnění lidských cílů, jež pak mohou být dobré, anebo špatné. Tím jsme dospěli k poslednímu, třetímu problému s osvícenstvím, jímž je úloha člověka ve světě a jeho vazba na přírodu. Bylo již řečeno, že jakousi ideologickou konstantou osvícenských ideologií je humanismus. Tím není myšlena humanitární všelidskost, nýbrž její základ, chápání člověka jako centra bytí a tvůrce hodnot. S tím souvisí myšlenka autonomie čili sebeurčení člověka, tedy jeho kompetence tvořit si sám svou morálku a formovat svůj život. Podle této pošetilé a neprůkazné myšlenky jsou lidé sami sobě bohy, tvoří dějiny, mění svět a určují sami sobě morálku. Dnes se říká, že „nastavují pravidla“. Vrcholem tohoto sebeurčování je volba vlastního pohlaví.
Podle přesvědčení humanistů je člověk – alespoň perspektivně – všemocný, a to jak v kladném, tak i záporném smyslu. Již Francis Bacon vytyčil ideál ovládnutí přírody. Většinou však jde o prosazení lidské vůle pomocí poznání určitých „zákonitostí“. Už byla řeč o tom, jak nacisté chtěli na vědeckém základě eugeniky vyšlechtit ryzí germánskou rasu a potlačit rasy nižší, například slovanské národy. Komunisté zase stavěli svou ideologii na údajném poznání tzv. historických zákonitostí. V obou případech jde o zdánlivě vědecky podložený voluntarismus a sociální inženýrství. V případě tzv. ekologických iniciativ nejde o nic příliš odlišného. Lidé podle uvedených ideologií tropí značné škody: mají nevhodné sexuální partnery, staví se v dějinách na špatnou stranu a poškozují životní prostředí. Zlý člověk tak przní svůj národ, brzdí dějiny a otravuje potomkům vzduch. Geniální a učení politikové to odhalí a vyrobí si nového, dobrého člověka, který pozabíjí bezcenné obyvatele jeho životního prostoru nebo který pobije třídní nepřátele nebo který vybije přespočetné obyvatelstvo, aby tak vyčistil svět. Je pozoruhodné, že za vzor jsou ideologiemi vydáváni mladí lidé: Horst Wessel, Pavlík Morozov a Greta Thunbergová.
Je zapotřebí si konečně přiznat, že lidé nejsou schopni vědomě tvořit dějiny ani přírodu. Naopak, sami jsou výtvorem dějin a příroda si s jejich počínáním poradí sama, zatímco oni si s přírodou neporadí. Nepřejme si, aby moc lidstva přesáhla snesitelné meze. Lidmi ovládané podnebí je humanistický sen. Jakmile by se splnil, byl by to konec lidstva jistější než globální jaderná katastrofa.
