Václav Hořejší: Věda a náboženství

Až do vzniku moderní vědy bezproblémově panoval intuitivně velmi uspokojivý náboženský, geocentrický světonázor. S příchodem novověkého racionalismu a materialistické vědy však nastaly problémy a věda (kosmologie, evoluční biologie) se dostala s náboženstvím do konfliktu. Ptáme-li se, je-li dnešní věda slučitelná s náboženstvím, v první řadě záleží na tom, o jakém náboženství ve vztahu k vědě mluvíme.

Největší potíž je s takovými náboženskými směry, které se fundamentalisticky domnívají, že jejich svaté texty pocházející přímo a doslova od Boha, se závazně vyjadřují i k přírodovědeckým tématům – např. že jednoznačně preferují kosmologii stanovující stáří Země i celého vesmíru na několik málo tisíc let či odmítají biologickou evoluci.

Věda je lépe kompatibilní s umírněnější formou náboženství, která základní vědecké poznatky akceptuje, přírodovědecká témata v Bibli nebo jiných posvátných textech chápe spíše alegoricky a uznává, že neposkytují „přírodovědecký“ popis světa. Takové náboženství je při troše dobré vůle a obratné sofistiky s vědou v zásadě slučitelné: nedokazatelná existence „duchovního světa“, andělů či posmrtného života, není v zásadním rozporu s vědeckým zkoumáním světa hmotného, zázraky lze přijmout jako principiálně nereprodukovatelné singulární výjimky z normálního dění. A ten nemateriální “duchovní svět” přece také není vědcům (zvláště matematikům) od časů Platónových neznámý.

Důkazem toho, že takovéto pojetí náboženství není s vědou v neřešitelném rozporu, je velký počet vědců, kteří podobné tradiční formy náboženství vyznávají.

Problémy kompatibility takového umírněného ale tradičního náboženství s vědou se většinou řeší tak, že obě oblasti, věda a náboženství jsou považovány za vzájemně mimoběžné a nekonkurenční – náboženství si v tomto pojetí nečiní nároky na přírodovědecký výklad světa a soustřeďuje se na existenciální aspekty člověka. Problémem je ale přece jen to, že věda si činí oprávněné nároky i na studium lidské psychiky a všeho, co s tím souvisí.

Konečně myslím, že není naprosto žádný rozpor mezi dnešní vědou a jakýmsi „elementárním náboženstvím“, ve kterém se odrážejí i převratné poznatky moderní fyziky a biologie ukazující na jakýsi „smysluplný vývoj“ vesmíru. Asi nejvýznamnějším průkopníkem takového pojetí byl význačný paleontolog a jezuitský teolog Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) a jeho následovníci.

V tomto pojetí lze říci, že Bůh je prostě to, co před téměř 14 miliardami let způsobilo vznik a existenci vesmíru, co je v něm permanentně přítomné a podmiňuje trvání přírodních zákonů, které mj. prostřednictvím (zdánlivě) náhodných „darwinistických“ procesů nakonec vedou (alespoň v jednom známém případě) ke vzniku života a posléze i inteligentních bytostí. Takovýto Bůh je cosi jako všudypřítomná prapodstata našeho světa, která mu možná, resp. pravděpodobně umožňuje či dokonce vynucuje další smysluplný směr vývoje k něčemu ještě mnohem dokonalejšímu než je člověk a jeho vědomí – Teilhardovu “Bodu Omega”. Celý „design“ světa, jeho vývoje a směřování je prostě zákodován už ve vlastním počátku „Velkého třesku“, neoddělitelném od následného dění.

Bůh je v tomto pojetí tedy víceméně totožný s oním smysluplným řádem světa; je to mimo jiné to, co způsobilo, že náš svět se řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou a tím, co je stále udržuje v platnosti. Je tedy přímo a bytostně spojen s naším materiálním světem, o kterém toho zatím pravděpodobně víme stále jen málo. Na základě dosavadní empirické zkušenosti existuje dobrá naděje, že lidstvo bude takového Boha stále lépe poznávat (nejen intuitivně eticky, ale samozřejmě také prostřednictvím vědeckého poznávání přírody), přibližovat se mu a ztotožňovat se s ním – prostě Teilhardův „bod Omega“. Základní jednoduché etické principy ale již dodt dlouho dobře vidíme..

Myslím, že takový názor je v plném souladu s jedním ze dvou nejzákladnějších principů křesťanství – požadavkem milovat z celého srdce Boha. Jinak řečeno – plně a s radostí respektovat smysluplný řád světa a napomáhat jeho naplňování.

Něco takového je ovšem vědecky nedokazatelné – je to prostě víra ve smysluplnost světa. Alternativní vírou je, že svět a jeho dění žádný smysl nemá. I s takovým názorem se samozřejmě dá žít dobrý život…