Štěpán Čábelka: O kritickém myšlení
Nedávný rozhovor (https://www.youtube.com/watch?v=e9UCQHEqz2A) Petra Ludwiga, známého propagátora a školitele kritického myšlení, s velmi inteligentním anarchokapitalistou Urzou nádherně nasvítil, co je to kritické myšlení vlastně zač. A není to o moc víc, než populární buzzword. Rozhovor jasně ukazuje i limity myšlení samotného. Vřele doporučuju ke shlédnutí. Pro pozorného pozorovatele je to velmi poučná psychologická sonda.
Z rozhovoru je nádherně zřejmé, že když má něco pro člověka vysokou emocionální důležitost, jde jakékoliv racionální myšlení stranou. Prostě jsou jistá hodnotová východiska, která nelze z faktů žádnými myšlenkovými ekvilibristikami odvodit. Protože už fakta si vybíráme dle svých hodnot. Petr Ludwig to řekl naplno: jsou dvě nezávislé osy, osa kritického myšlení, a osa morální. U té druhé je povoleno „kritické myšlení“ opustit (k čemu pak to „kritické myšlení“ je, že?).
Urza věří, že stát je překážkou svobody; Ludwig věří, že Putin je čiré zlo. Veškerá diskuse se odehrává na poli vymezeném těmito liniemi. Jasně, že je Ludwig schopen snést tunu argumentů, proč je Putin zlo (a Urza ke svému přesvědčení zrovna tak), ale ty jsou druhotné. Vše začíná a končí vírou, bazální a hluboce podvědomou. Ani Ludwig, ani Urza zřejmě netuší, kde se jejich základní přesvědčení vzaly. Co předurčilo Urzu, aby se tvrdě bil za anarchokapitalismus? Co přivedlo Ludwiga k progresivismu?
Jenže kdo není ochoten svoji víru nekompromisně zvědomovat a v každodenním procesu učení stále revidovat, tomu ani vysoká inteligence nepomůže. Povede jen k tomu, že bude velmi výmluvně obhajovat neudržitelná tvrzení, jako se to stalo v závěru Urzovi, když tvrdil, že Ludwig může za to, že nějací mlaďoši kopírovali Turkovu rychlou jízdu po dálnici, neboť Turka za tento přečin veřejně kritizoval (a touto kritikou ho „donutil“, aby odstartoval jakousi „hranatou výzvu“, která to kopírování zapříčinila). Od anarchokapitalisty, který vyznává svobodu až za hrob, je takováto příčinná souvislost založená na naprosto nesvobodném, čistě reaktivním chování několika aktérů v řadě, o to pikantnější.
Je-li nějaká naše víra dostatečně silná, pak jsme schopni ji podepírat i argumenty, které nedávají smysl. Bylo to krásně vidět na příspěvku Ludwiga o Václavu Klausovi, který je proruský, protože, mimo jiné, poskytl rozhovor jakémusi proruskému serveru. A sešel se s někým z Iránu. Typické „kdo chce psa bíti, ten si hůl najde“. A nějak si to omluví.
Ale ono to jde ještě hlouběji. Ludwig má zjevně problém pochopit složitější argument, což ho vede k tomu, že miluje — a vyžaduje — jednoduché zkratky. Svádí to na své ADHD. Ale já si myslím, že to, že se zrovna člověk s ADHD stane lektorem kritického myšlení, není náhoda. ADHD je jeden z projevů silné preference levé hemisféry. Není divu, že se Petr Ludwig cítí zavalen informacemi, není divu, že úzkostlivě hledá cesty k tomu, jak ze záplavy informací poskládat koherentní celek. A není divu, že je nachází u primitivní algoritmiky „kritického myšlení“ (což není nic jiného, než spoléhání na metastudie a „důvěryhodné zdroje“). Nic jiného v ADHD světě, kde chybí vnímání gestaltů, nemůže fungovat. Ale uspokojivé řešení to není ani omylem, protože uspokojivé řešení leží na opačném konci kognitivně-emoční škály. Je nutné cítit více a hlouběji, ne více freneticky myslet. Nicméně tahle souvislost mezi ADHD a oblibou „kritického myšlení“ nám vysvětluje i to, proč je „kritické myšlení“ stále populárnější ve školách. Počet lidí s ADHD roste, mezi dětmi i dospělými.
Každý, kdo je silně morálně rozhořčený a své názorové oponenty označuje za zlo (jako Ludwig), škodí sám sobě. Není možné něco sveřepě nenávidět a uchovávat si vnitřní celistvost. Vypjatým emocionálním odporem vně fragmentujeme svoji osobnost. Přesně tohle, obávám se, se Ludwigovi děje. Skrze „hodnotové postoje“ nevědomky posiluje svoji ADHD.
Jenže ne vysoké IQ, ale integrovaná osobnost, je nutnou podmínkou porozumění světu okolo. Petr Ludwig není hloupý. Má dokonce i schopnost sebereflexe a dokáže veřejně uznat svoji chybu. To není málo. To, že působí značně neohrabaně, podle mě není záležitostí (jen) IQ. Je to záležitostí mnoha psychických podosobností, které se v něm hádají jedna s druhou, a které mu významně limitují kognitivní kapacity. Je to vidět na tom, že on si vůbec neuvědomuje, jak je jeho jednání v rozporu s jeho vlastními hodnotami. A když je s těmito rozpory konfrontován, uchyluje se k výmluvám typu „to je moc složité“ nebo „to bych si musel nastudovat“. Nejsou to ovšem výmluvy vědomé – on to takto opravdu prožívá.
Ale je zde ještě hlubší vrstva. Ludwig je bytostně na straně Ukrajiny. Nesnáší Trumpa, a Putina a Rusko považuje za čiré zlo. Ale tenhle dětinský, černobílý postoj vůbec neodpovídá jemnějším odstínům reality. Hlubší proudy evoluce už nepřejí naštvaným hodnotovým válečníkům, kteří rozeznají jen černou a bílou, jako je Ludwig. Hlubší proudy evoluce naopak, paradoxně, přejí lidem jako je Trump, který aktuálně demontuje progresivistické excesy. Protože jsou to právě tyto excesy, které dnes brání tomu, aby se lidstvo posunulo k další úrovni vědomí, které Ken Wilber – viz jeho knihu Trump a postpravdový svět, kterou jsem tu nedávno propagoval — říká žlutá.
Takových lidí, jako je Ludwig, máme v ČR mnoho. Namátkou třeba Bob Kartouz nebo Otakar Foltýn. Ale evoluce už není na straně těchto lidí. A oni to, podvědomě, cítí. Nelze donekonečna žít v iluzích. Když nejste ukotveni v hlubokém přijetí reality, houpe se pod vámi podlaha. Společnost se mění, zcela v souladu s potřebami dalšího vývoje, ale vy to nejste schopni chápat. Jediné, co dokážete, je ten rostoucí pocit bazální nejistoty projikovat navenek. Takže o to úporněji bojujete proti komukoliv, kdo s vámi nestojí zcela a úplně na „správné straně“. A o to silněji věříte ve zhoubný vliv dezinformací, protože to je to poslední, čím se dají společenské změny, které vám nepřejí, vysvětlit.
Čekejme tedy víc iracionálních výpadů ze strany lidí, jako je Petr Ludwig, a čekejme že se jejich agresivita bude stupňovat. Ale to nic, oni už prohráli. Jen si to ještě nechtějí přiznat.
A pokud jde o to kritické myšlení, můj dvacetiletý syn to shrnul dokonale: to se přeci nedá naučit, to je záležitost zdravého rozumu, věku a zkušeností, ne? Asi tak.
